Sklárna vznikla v roce 1905 v období doznívání "gründerského" období, kdy byla založena mladými a odvážnými českými podnikateli bratry A. a V. Jílkem v tehdy zcela německém prostředí Kamenického Šenova.

Jílkova sklárna přispěla během své existence k dobrému jménu českého skla a českého sklářství.

Kořeny Jílkovy sklárny sahají až do 19. století k osobě Václava Jílka st. (1846- 1900), původně učiteli na "tovární škole" a pozdějšího správce ve sklárně Jana Rückla v Preitensteině u Nečtin v Plzeňském kraji. Ve funkci správce se osvědčil, brzy si osvojil značné odborné vědomosti, a tak jej A. Rücklová vysílala jako svého spolehlivého zástupce především do Kamenického Šenova, kde sídlila většina rafinačních firem, pro kterou dodávala Preitensteinská sklárna polotovary. Tato sklárna v té době sídlila ještě v hlubokých lesích, její pece byly otápěny přímo dřevem a huť byla celkově již zastaralá. Sklo se do Kamenického Šenova dopravovalo nákladně a zdlouhavě formanskými vozy.

Nejspíše na popud V. Jílka se A. Rücklová rozhodla vybudovat pro svého syna Adolfa moderní sklářskou huť (s pecí otápěnou generátorovým plynem ze severočeského hnědého uhlí), při budované lokální železniční trati, a do Kamenického Šenova postupně přestěhovat huť i celou českou sklářskou vesnici z Preitensteinu do tehdy zcela německého Kamenického Šenova. Tak se do Kamenického Šenova dostaly společně s A. Rücklem a V. Jílkem první rodiny českých sklářů včetně formářského mistra Štěpána Hrdiny. První dílo ve sklárně Adolfa Rückla bylo započato 6. 3. 1886. Správou nové hutě byl pověřen Václav Jílek starší. V roce 1897 nastoupil jako expedient polotovarů i nejstarší Jílkův syn Antonín (1881-1931), který se později stal vedoucím druhé sklářské pece, v roce 1900 i bratr Václav Jílek ml. Správcem první sklářské pece byl Franz Vetter. Ve stejném roce zemřel Václav Jílek starší ve věku 55 let.

Roku 1905 vystoupili bratři A. a V. Jílkové z Rücklovské sklárny a o něco později i F. Vetter. Vedli je k tomu finanční těžkosti, ve kterých se tehdy Rücklova sklárna nacházela, situace ve vlastní rodině, kde zůstala stará matka a čtyři nezaopatření sourozenci, i řada neshod (zejména mzdových) s vedením Rücklovy sklárny.

Sklárna Jílek & Vetter

Aby si mladí bratři Jílkové (staršímu Antonínovi bylo teprve 25 let) zajistili živobytí, rozhodli se odvážně (a na podnět švagra V. Jecha) pořídit si vlastní sklářskou huť vzhledem k tomu, že skleněných polotovarů pro rafinérie v Kamenickém Šenově a okolí byl stále značný nedostatek. S tímto projektem oslovili i F. Vettra, který se k nim připojil. Prvním krokem byla společenská smlouva mezi A. Jílkem a F. Vettrem a vytvoření společnosti s firemním označením Jílek & Vetter, Glasfabrik in Steinschönau. Nová firma byla zaregistrována Okresním úřadem v Děčíně dne 26. 8. 1905. Na základě smlouvy o založení firmy z 5. 4. 1905 vložil A. Jílek do společnosti 90.000 K a F. Vetter 40.000 K. K tomu společníci získali ještě úvěr ve výši 30.000 K od C. K. Länderbank, který i s úroky splatili již v roce 1907.

Na zakoupeném pozemku v těsné blízkosti rücklovské huti bylo dne 17. května 1905 započato s výstavbou sklářské hutě i dělnického obytného domu. Stavbu prováděl stavitel F. Eschler z České Kamenice, sklářskou tavicí a pomocné pece stavěla známá pecařská firma H. Hopf z Plössbergu v Bavorsku. Dne 27. září téhož roku o půl desáté dopoledne (po necelých 5 měsících!) byla slavnostně zahájena výroba. Tavicí pec byla 12pánová systému SIEMENS -  SIEBERT, otápěna dvěma šachtovými generátory. V huti byly umístěny jedna velká a jedna malá pánvová temperovací pec a baterie komorových chladicích pecí s přímým otopem uhlím. Franz Vetter se stal obchodním vedoucím firmy, technickým vedoucím sklárny byl Antonín Jílek. Ten řídil provoz generátorů, přípravu kmenů, tavení a pánvové hospodářství a podle potřeby zaváděl nové druhy sklovin.  Václav Jílek se stal účetním, pokladním a fakturantem firmy. Funkcí huťmistra byl pověřen bývalý sklář z falknovské hutě Václav Jech, který byl členem rodiny (oženil se se sestrou obou bratří Annou) a později se stal i členem vedení firmy. Do počátečního osazenstva nové hutě přešlo z celkového počtu 54 dělnických profesí celkem 23 sklářských dělníků z Rücklovy sklárny. Jednalo se převážně o příbuzné a spřízněné sklářské rodiny.

Zachovala se i první "ordinace" (výrobní rozpis práce pro jednotlivé sklářské dílny). Převládalo křišťálové sklo, sklo pro přejímání, opalín (kostěnka) a na dvou pánvích sklo tmavomodré. První surové sklo bylo expedováno již 2. 10. 1905, a to firmě Ernst Palme na Práchni a J. Ortweiler v Kamenickém Šenově. Počátky výroby byly těžké, sklo pukalo v tamprovnách, často praskaly a vytékaly sklářské pánve, vrstvené sklo nedrželo (nesouhlasila tepelná roztažnost), formárna pracovala  "nepřesně" (byly reklamace na rozměry výrobků), bylo nutno překonávat řadu dalších obtíží. A jak dále píše V. Jílek "Opět platilo staré sklářské přísloví dokud není v huti všechno zauzeno, tak to nejde!" Postupně se však výroba ustálila. Tavil se křišťál, speciální draselný křišťál pro další rafinaci lazurami, světlé a převážně tmavé barevky, vyrábělo se sklo přejímané v různých barevných kombinacích.

Mimořádně výhodného státního zákona o stavebním ruchu z roku 1921 (který umožnil značné odpisy ve výši 70% z nákladů a tím snížení základu ke zdanění), využilo vedení firmy Jílek k výstavbě nové prostorné a vzdušné hutní haly i k výstavbě dvou moderních obytných domů pro zaměstnance. Základní kámen pro výstavbu nové budovy byl položen dne 26. dubna 1922, při výstavbě byli z důvodu nedostatku zakázek zaměstnáni i sklářští dělníci. Na nové sklářské peci (stavitel Mikula z Proboštova) byl zahájen provoz dne 4. září 1924. Pomocné pece již byly otápěny generátorovým plynem, čímž bylo dosaženo příjemného pracovního prostředí bez kouře z přímo uhlím otápěných chladicích pecí. V krátké době tak byly zlepšeny jak pracovní podmínky sklářů, tak i podmínky sociální v nových obytných domech. Za obdiv stojí fakt, že tato hutní hala slouží dodnes a patří funkčně i architektonicky k tomu nejlepšímu z průmyslových staveb v celém regionu.

Již v listopadu 1929 se začínají projevovat důsledky světové hospodářské krize, nastává období omezování výroby pro nedostatek zakázek a tvrdého cenového konkurenčního boje mezi výrobci surového skla a rafinéry. Zboží se podbízí za nižší ceny a to vyvolává tlak na snižování mezd sklářů. Zaměstnavatelé jednají se skláři s návrhem na snížení mezd o 5-10%, skláři vstupují do protestních stávek. V roce 1931 trvá stávka plných sedm týdnů a končí až kompromisním řešením ke snížení mezd o 2-3%. V roce 1931 se pracovalo jen 163 dnů, pro nedostatek práce vypadlo 94 směn a 49 dnů představovaly v tomto roce stávky.

V roce 1931 také umírá po delší nemoci Antonín Jílek, dosavadní huťmistr V. Jech přebírá technické vedení sklárny, novým huťmistrem se stává Čeněk Vítámvás z harrachovské sklárny. Do řízení firmy se rovněž více zapojují synové V. Jecha - Arnošt a Miloš. V letech 1932-1933 rekonstruuje firma zastaralou generátorovou stanici. Instalují se moderní otočné rošty systému ŠKODA- -SAUVAGEOT s parním sycením. Jílková sklárna tak má k dispozici nejmodernější plynové generátory v celé oblasti.

Ze zachovalých fotografií a různých katalogových listů je zřejmá široká nabídka výrobků. Bohatý je sortiment přejímaného skla, toaletních souprav a opticky zdobených výrobků. V té době se vlivem funkcionalismu mění i dobový vkus. K tomu se vyjadřuje V. Jílek takto: "Ohromný nedostatek objednávek, nová objevivší se móda hran a plochy broušených skel jsou pro sklárny vskutku nešťastnou módou. Dále pak móda barevných skel (máme již na 30 barev), háklivost kupců, úžasné podbízení cen, neustálé tlačení cen ze strany rafinérů, úmorná kartelová jednání...."

V letech 1928-1932 firma značně experimentovala s novými barvivy počínaje selenem. Výsledkem byl růžový Rosalín  a transparentní Granát (barvený kombinací sirník kademnatý + selen). Dále vyvzorovali výrobky ze zelené opakní skloviny Jade, červeno-hnědého opakního Hematinonu, ale zejména skloviny z nově objevených a do sklářské praxe zaváděných vzácných zemin. Tak se v paletě Jílkovy sklárny objevily žlutý Citrin, fialový Alexandrit, světle modrá Jenská modř. Sami vyvinuli nový barevný odstín s výraznou dvojbarevností, který nazvali Nocturn (...při denním světle jest bleděfialový, avšak krásný jest při elektrickém osvětlení.") (Zřejmě uvažovali o jeho patentování a proto složení tohoto skla neuvedli ani ve svých receptářích). Do tohoto období spadaly i zajímavé výrobky vzniklé sbíháním barevných sklovin (např. sv. zelené s růžovou, růžovou se sv. modrou a podobně). Na jubilejní výstavě československého skla a bižuterie v Železném Brodě v roce 1930 tak získala firma diplom za vynikající účast. Světová krize se neustále prohlubovala i přes určité zlepšení v roce 1935. Zejména Arnošt Jech se s ohledem na prohlubující se bojkot německých zušlechťovatelů již delší dobu zabýval myšlenkou vlastní rafinérie a vlastního exportu svých výrobků. Tak v roce 1935 v areálu sklárny firma staví malírnu skla a exportní sklad. Mimo toho sklárna spolupracovala s třiceti domácími dílnami z Prysku, Mlýnů, Kamenického Šenova, Práchně a Mistrovic, které zajišťovaly práce hranařské, kuličské, zavrtávačské, rytecké a malířské, dále lazurování a stříbření skla, montáže kovodílů a slévání cínu. Návrhem nových výrobků se zabýval především Miloš Jech. V roce 1936 byl vydán první tištěný katalog výrobků určený především pro Pražský vzorkový veletrh, kterého se firma Bratři Jílkové poprvé zúčastnila a získala tak řadu přímých zákazníků a zahraničních importérů.

Jílkové žili i bohatým společenským a spolkovým životem. Stýkali se s význačnými osobnostmi, např. V. Jílek s prof. Drahoňovským (pro některá jeho díla sklárna dodávala polotovary), podporovali české školství a české spolky i Sklářskou odbornou školu v Kamenickém Šenově . Jejich jména byla zařazena i do Alba representantů všech oborů veřejného života československého.

Období Druhé světové války

V důsledku připojení českého pohraničního území k nacistické Říši po 30. září 1938 byl zastaven i provoz Jílkovské sklárny. Většina sklářů odešla do vnitrozemí, Jílkové se stěhují do Poděbrad, Jechové do Chocerad. Pod hrozbou konfiskace sklárny se Miloš a Arnošt Jech vrátili a postupně v říjnu 1938 pod přímým dozorem nacistů organizovali návrat většiny českých zaměstnanců a uvedli sklárnu znovu do provozu. Zpočátku se vyráběl běžný, jednoduchý tuzemský sortiment, s postupem války sortiment válečný. Mladší zaměstnanci byli nuceně nasazováni do zbrojního průmyslu a ze zbylých byly doplňovány sklárny německých majitelů. Aby se udržel provoz hutě co nejdéle, přecházejí čeští skláři (již z dříve zastavené hutě Štěpána Hrdiny na Práchni) do Jílkovy sklárny. Jílkova sklárna se tak stala malou českou oázou v německém prostředí. Řada českých sklářů se zúčastnila i odboje, zejména v posledních měsících války, někteří byli i vězněni. Provoz sklárny byl zcela zastaven z nařízení říšskoněmeckých orgánů již dne 15. prosince 1943, v provozu zůstaly jen některé firmy německých majitelů. Přes veškeré válečné těžkosti se v roce 1944 podařilo majitelům postavit novou sklářskou tavicí pec a připravit tak závod k poválečnému provozu.

Poválečné období 

Jako česká firma nebyla Jílkova sklárna po válce konfiskována a získala dne 30. července 1945 povolení ministerstva průmyslu k zahájení výroby. Nejdříve bylo započato s nezbytnými přípravnými pracemi a zajišťování sklářských surovin, zejména sody a uhlí pro výrobu generátorového plynu. Firmu vedli Arnošt a Miloš Jech, Václav Jílek působil do roku 1951 jako poradce. Bylo rovněž nutné řešit personální otázky spojené s odsunem německých zaměstnanců a vyreklamovávat nezbytné německé odborníky. Mezitím došlo 24. 10. 1945 ke znárodnění závodu na základě dekretu prezidenta republiky č100/45 Sb., podobně jako ostatních skláren v oblasti. Závod byl začleněn do n. p. Borské sklárny (s ředitelstvím nejdříve v Boru u České Lípy, později na Práchni, ředitelem byl K. Jindra) pod označením závod č. 6. Vedením sklárny byl pověřen Arnošt Jech, huťmistrem se stal sklářský mistr Antonín Jech. Dne 5. listopadu 1945 byla opět zahájená výroba. První exportní zakázka do Švýcarska k firmě Bosshard (vázy dekorované perličkovou optikou) byla vyexpedována již v březnu 1946. Závod zčásti pokračoval i v zušlechťování skla (spolupracoval s domácími dělníky), ale především dodával surové sklo pro vytvořené Společné národní správy rafinérií skla v Kamenickém Šenově a Novém Boru. Pro rafinérii Palda se vyráběly přejímané polotovary pro další rafinérie polotovary pro zušlechtění broušením a malbou. 

K 14. 5. 1946 byla sklárna připojena na vedení dálkového plynu. V první etapě byly na dálkový svítiplyn napojeny roztáčecí pícky a zřejmě i opukávací a zapalovací stroje. Dvanáctipánvová tavicí pec systému SIEMENS-SIEBERT byla napojena na dálkový plyn až v roce 1955, kdy byly zrušeny a demontovány nejmodernější plynové generátory v oblasti. V roce 1948 došlo při reorganizaci sklářství především z důvodu nedostatku zakázek i sklářů k zastavení sousední Rücklovy sklárny. Část zaměstnanců tak přešla i do závodu 6 - dříve Bratři Jílkové. K 1. 1. 1953 došlo ke sloučení n. p. Borské sklárny a n. p. Borocrystal do nového n. p. Borské sklo.

Období Borské sklo - Crystalex

Sklárna Bratři Jílkové byla do nového n. p. Borské sklo organizačně zařazena nejdříve jako závod 7. V té době zaměstnávala 138 pracovníků. Při další reorganizaci v rámci již n. p. Borské sklo byly k 1. 4. 1958 spojeny provoz 41 (Bratři Jílkové) a provoz 42 (Palda) do závodu 4 - Kamenický Šenov. Ředitelem závodu se stal Josef Rückl, později František Vogl.

V té době se vedení n. p. Borské sklo, zabývalo velmi vážně problematikou SIEMENS-SIEBERTOVÝCH sklářských tavicích pecí upravených na dálkový otop svítiplynem v rámci celého národního podniku. Agresivní svítiplyn (s krátkým, ostrým a výhřevnějším plamenem) způsoboval rychlou korozi, zejména nejdůležitější části nístějových hořáků, čímž se podstatně snižovala životnost těchto pecí. Z těchto důvodů zkonstruoval Arnošt Jindra, vedoucí pecního oddělení, v roce 1950 hornoplamennou pánvovou pec na svítiplyn, která byla realizována v hutní hale sousední, bývalé Rücklově sklárně (tehdy rovněž provoz n. p. Borské sklo). Šlo o atypickou osmipánvovou pec obdélníkového půdorysu se třemi regenerativními komorami. Pec byla v provozu pouze pět měsíců a její provoz byl vzhledem k delimitaci sklárny (přechod na výrobu optického skla) zastaven. Na základě zkušeností z uvedeného agregátu zkonstruoval A. Jindra v roce 1956 v závodě Chřibská čtyřpánvovou, hornoplamennou regenerativní tavicí pec na dálkový plyn s přešlehavým plamenem.

Tato pec se stala prototypem nové koncepční řady pecí typu JINDRA 60.-70. let 20. století a první dvě šestipánvové pece se stojatými vzduchovými komorami tohoto typu byly postaveny v roce 1960 v Jílkově sklárně.  Byly osazeny 6 ks pánví (o rozměru 100x65 cm), tím se podstatně zvýšila kapacita utavené skloviny. Obě pece byly umístěny do betonového kesonu a doplněny o automatickou reverzaci (měnění směru plynu, vzduchu a spalin pomocí rotačních servopohonů a časových spínačů). Výroba na nových pecích byla zahájena v srpnu 1960. Později byl instalován i ventilátor odtahových spalin a přídavné hořáky k ohřívání nístějového skla a v roce 1964 i moderní měřící ústředna. Rovněž byla instalována plynová pásová chladicí pec se šamotovou vyzdívkou a otopem svítiplynem (šíře pásu 1,2 m, délka 15 m). Pro hutní tvarování byly instalovány tzv. bezhlučné roztáčecí pícky A. Jindry. Provoz Jílek se tak stal v rámci Průmyslu užitkového skla nejmodernějším pánvovým provozem.

Při reorganizaci v roce 1962 byly do závodu 4 Kamenický Šenov n. p. Borské sklo přičleněny: sklářská huť Hrdina-Prácheň jako provoz 43 a malírna (dříve Uhle) jako provoz 4 , Ředitelem závodu 4 se stal v roce 1961 Václav Kocourek, vedoucím provozu 41 - Jílek byl Václav Jindra, huťmistrem Z. Andres, technologem R. Hais. Sklo tavili V. Kudrák, Jar. Hašek, později A. Hamata a Tušer, v kmenárně pracovali R. Tschakert a J. Doležal, ve formárně K. Brodský, M. Čech, F. Těšina, pánvařem byl Jan Beránek. Mistry brusírny byli nejdříve M. Matulková poté J. Palach.

Na obou pecích pracovalo celkem 10-11 sklářských dílen. Výrobní sortiment 60. let 20. století sestával převážně ze souprav: "likér, víno, pivo", jako polotovary pro další rafinaci, dále z tradičních tyčových váz, chladičů vodních dýmek (narghile), mís a zejména váz s optickými dekory. Nejčastěji byly používány optické dekory: svislá a vodorovná, káro, bambus, točená, olivová, kuličková a ananas optika . Sklářská dílna (mistra A. Navrátila) vyráběla přejímané sklo pro další dekoraci především lištovým výbrusem.

Původní výroba ramen, lišt a misek pro osvětlovací sklo na jedné sklářské dílně (mistra Jungvirta) byla delimitována do n. p. Lustry Kamenický Šenov. Mimo základního sodno-draselnovápenatého křišťálu bylo taveno 14 světlých a tmavých transparentních barevných sklovin. Pro výrobu přejímaného skla byly používány přetahové šišky dodávané z Dolního Polubného. Určitou přechodnou specialitou byla červenohnědá sklovina Lazurit. 

Modernizace a technický pokrok

V 60. letech 20. století vedení n. p Borské sklo prosazovalo na všech svých sklo závodech v rámci technického rozvoje řadu moderních prvků pro zvýšení výroby a kvality, snížení nákladů a zlepšení pracovního prostředí. Mimo již zmíněné instalace moderních hornoplamenných tavicích pecí a pece pásové pro chlazení skla postupně docházelo na provoze Jílek k dalším racionalizačním akcím, které společně prováděly podnikové útvary technického rozvoje, pomocných provozů
a pracovníci provozu. 

Tak byla do výroby a tvarování skla počátkem 60. let 20. století zavedena významná novinka - náhrada za dřevo - hmota PECOL (dnes označená jako PĚNOFORM). Tento materiál byl prvotně v rámci celého oboru užitkového skla ověřován na provoze 41 - Jílek a zde prakticky s formáři a skláři dopracován tak, že jej bylo možno používat v širokém rozsahu.
V roce 1961 byla zavedena i paletizace polotovarů, a to od chladicích pecí přes opukárnu, brusírnu až po balírnu v jednotných tzv. boxpaletách umístěných na jednoduchých podvozcích (výrobce KOVO Cheb); tím se zrušilo ruční přenášení výrobků v různých dřevěných trocích.

V roce 1963 byl zřízen i moderní regálový sklad pánví. Pánve na paletách se ukládaly vysokozdvižným vozíkem ve třech řadách, celková kapacita skladu tak vzrostla na 122 ks pánví. Původně byly používány lité bazické pánve s vložkou. Vzhledem k nízké kvalitě skloviny se vyměňovaly pravidelně již po 6 týdnech. Ve spolupráci s Kombinátem Oberlausitzer Glas Weisswasser (v bývalé NDR) byly ověřovány kyselé lisotažené pánve s výbornou kvalitou skloviny a výdržností až 18 týdnů.

Z dalších úkolů technického rozvoje bylo na provoze realizováno Střediskem měření a regulace automatické scházení teplot při chlazení vrstveného skla (na časovém principu) a výzkumný úkol SVÚMASKU Praha Automatická regulace temperování pánví - TEMPREG. V roce 1964 byla provedena přístavba hutní haly na JZ straně a výstavba baterie 4 ks nových komorových chladicích pecí v prostoru bývalé generátorovny, takže se získalo více prostoru v hutní hale. Rovněž byla rekonstruována suška písku v kmenárně. Rekonstrukce vodovodu a vlastních studní, výstavba rezervoáru proběhla v roce 1967.

Výroba a skláři

K výborným výrobním výsledkům provozu Jílek přispívala i vysoká výkonnost a řemeslná zručnost sklářských dílen. Tak v celopodnikové soutěži získávaly pravidelně přední umístění nejčastěji dílny mistrů V Klefflera a J. Jungwirtha . Mezi často vyznamenané pracovníky patřili i L. Klomínek a Jar. Růžička.   K výchově mladých sklářů přispívala i Závodní škola práce. Konala se v letech 1965-1966, každou sobotu pod vedením zkušených mistrů V. Klefflera a A. Jecha. Tito mladí mistři a pomocníci O. Franěk, J. Tschakert, V. Jindra ml., Z. Krabač, ŠJandoš, J. Dvořák, J. Němček, F. Göttlich, J. Štětina a další postupně nahrazovali staré mistry odcházející do důchodu.

V roce 1962 se v závodě 4 - Kamenický Šenov zavádí mimo tradičních polotovarů pro lištový výbrus nový moderní sortiment "dvoubarevného" přejímaného skla dle návrhu podnikového výtvarníka Karla Wünsche s obchodním označením DUAL. Přejímané polotovary se zhotovovaly na provoze Jílek, dekorace broušením na provoze 42 - Palda Tento sortiment byl velmi úspěšný a vyráběl se v různých modifikacích (zejména broušeného dekoru) až do roku 1970, později byl doplněn i tzv. TRIALEM (s barevným jádrem). V říjnu 1965 oslavil provoz Jílek 60. výročí od založení sklárny. K tomuto výročí byla odměněna řada zaměstnanců a důchodců a vydána pamětní brožura.

Za rok 1965 byl objem výroby provozu Jílek cca 6 milionů tehdejších Kčs. Skladba výroby byla následující:  přímý export a tuzemsko představoval cca 17%, kooperace s provozem Palda 63%, kooperace se závodem 5 (bývalý Egermann) 17%, kooperace s provozem 44 (malírna na Práchni) 3%.

Během roku 1966 byla vyvzorována série výrobků  z opalinových sklovin v pastelových odstínech bílá, sv. modrá, sv. zelená, růžová, sv. fialová a kouřová pro závod 5 Nový Bor.

V říjnu 1967 zahajuje výrobu nový sklářský kombinát (závod 2) v Novém Boru. I tam odchází pracovat řada mladých sklářů od Jílků, čímž se oslabuje počet sklářů na provoze 41. Od 1. 9. 1968 se stává ředitelem závodu 4 o. p. Crystalex - Kamenický Šenov Josef Růžička.

Druhá etapa rekonstrukce hutní haly započala v červnu 1969. Byla provedena přístavba na JV straně hutní haly s novým komínem pro nové temperovací a chladicí pece. V přízemí bylo vybudováno moderní sociální zařízení a sklad kovových forem. Rozšíření hutní haly umožnilo v srpnu 1969 i první přenesení pánví pomocí vysokozdvižného vozíku dle patentu V. Brabce. V témže roce vyvzoroval mistr A. Navrátil společně se sklářem V. Frydrychem pod vedením výtvarníka F. Koudelky kolekci,,renesančního, lesního skla".

V roce 1983 odchází do penze dlouholetý vedoucí provozu Václav Jindra, po něm nastupuje Jaroslav Chládek. Huťmistrem zůstáva Jar. Růžička, na místě technologa se vystřídali V. Šmíd a od roku 1978 Vladimír Kynčl. Tavili F. Hamr a J. Fejsák.. V roce 1990 byla původní pásová chladicí pec (otápěná svítiplynem) nahrazena novou, 1 celoelektrickou pásovou chladicí pecí a sklářská tavicí č. 2 byla zvětšena na osmipánvovou typu Crystalex.

Devadesátá léta 20. století - privatizace

Rodiny původních majitelů odkupují od Fondu národního majetku (za finanční účastí bank a firmy BCL) bývalou Jílkovou sklárnu včetně rafinačního provozu Palda v Kamenickém Šenově. Do obchodního rejstříku byla firma zapsána pod názvem SKLÁRNA BRATŘI JÍLKOVÉ, s.r.o. dne 7. 9. 1992, k převzetí sklárny od Fondu národního majetku došlo až v září 1993. Výrobním ředitelem se stal Ing. Jan Štěpánek, vedoucím hutního provozu nejdříve Jar. Chládek poté Ing. J. Houferák, huťmistrem byl M. Vacek, technologem Kynčl, návrhářem závodu Jan Egermajer.

Noví majitelé sklárnu rekonstruovali a opravili i značně zašlé budovy, instalovali spalinový kotel k ohřevu vody, 1994 přechází sklárna na otop zemním plynem. V roce 1995 majitelé organizují oslavy 90. výročí od založení sklárny. K tomuto výročí byla vydána i brožura . Ve stejném roce byla v přístěnku hutní haly instalována 1-pánvová sklářská pec systému Fík, určená pro výrobu hutního skla. U původně elektricky otápěné pásové chladicí pece byl otop nahrazen zemním plynem. Tavilo se na dvou tavicích pecích, část kapacity se pronajímala. Závod měl cca 220 zaměstnanců, z toho u Jílků 110 v rafinérii Palda asi 120. Sortimentem byly především polotovary pro "malovačku" a "lištovačku", dále se vyrábělo opticky dekorované sklo, moderní přejímané a broušené sklo květiny a ovoce. V roce 1998 se rodiny původních majitelů pod různými tlaky rozhodly firmu prodat. Celou firmu odkoupila firma BCL (Briliant Crystal Lightning), vedoucím provozu Jílek se stává Vladimír Poupa. Sklárna se prezentuje i na Mezinárodní výstavě skla v Tokiu, kde získává tříletou smlouvu se společnosti MEIWA. Bohužel se celkově nedaří vlivem útlumu poptávky po ručně vyráběných výrobcích a tak se firma kolem roku 2003 dostává vlivem dluhů do konkurzu. Konkurzní správce nejdříve pronajímá společnost BCL znovu huť, která ale jde v létě do výhasu a končí, takže správce pronajímá sklárnu v lednu 2005 společnosti ARS VITRARIA, s.r.o. (společníci P. Larva, P. Rath, Ing. M. Čermák, Vl. Kynčl a M. Vacek). Pracuje se na jedné tavicí peci na čtyřech sklářských dílnách (mistři: Tlamka V., Chorouš Z., Drnec P., a Jaroš F). Bohužel se i tato společnost dostává do odbytových potíží a nakonec rovněž do konkurzu. Sklárnu v březnu 2007 poté odkupuje pražská společnost SHKZ (majitel p. Šona) pod názvem JÍLEK 1905, s.r.o. a pronajímá ji P. Larvovi a J. Grabskému. Nová společnost vydává katalog a prezentuje v něm široký sortiment výrobků. Mimo moderního nápojového skla i umělecké objekty, ryté sklo, malované vitráže a sklo pro architekturu ti však opět skončili v konkurzu. Od konkurzního správce si sklárnu pronajala společnost CKV s.r.o. (společníci Ing. M. Čermák, Vl. Kynčl a M. Vacek). Ke 14. 10. 2013 pak Jílkovou sklárnu odkoupila firma ROYAL GLASS z Prahy (majitelem je rodina Poláků), která ji pronajala opět firmě CKV. 

Současný stav

Sklárnu vlastní bratři Polákovi. Pracuje se na jedné 6pánvové sklářské peci, druhá pec již neexistuje. Na peci pracují 4 sklářské dílny. Vyrábí se vázy, mísy, nápojové soupravy (odlivky, džbány), většinou bohatě zdobené tradičními optickými dekory, rovněž se vyrábí díly pro lustry (ramena, lupeny) a osvětlovací sklo. Sklárna má k dispozici ověřené receptury na 30 druhů sklovin.

Během posledních 110 let od založení A. Jílkem a F. Vettrem prošla Jílkova sklárna složitými obdobími rozvoje i stagnace, určované především velkými společenskými změnami v 20. a počátkem i 21. století. Přes velkou krizi 20. a 30. let 20. století se podařilo firmě se rozvíjet, zavádět nové výrobky a postupně se oprostit ze závislosti na cizích rafinériích zaváděním vlastního zušlechťování skla a přímého exportu. Nemalou zásluhou obou zakladatelů a jejich pokračovatelů byla významná podpora českého školství a českého společenského života v předválečném Kamenickém Šenově. Dalším obdobím rozvoje a stabilizace sklárny lze považovat 60.-80. léta 20. století, kdy se sklárna v rámci n. p. Borské sklo (a později Crystalexu) stala moderním a výkonným sklářským provozem. Bohužel, především složitá cesta privatizace 90. let 20. století a počátku století 21., i nedobrá odbytová situace v posledních letech (vlivem změny vkusu, dovozu skla z levných teritorií atd.) neumožnila větší rozvoj. Podařilo se však sklárnu v omezeném provozu udržet a výrobu stabilizovat. Přejeme proto současným provozovatelům aby se jim dále dařilo rozvíjet typickou a zajímavou sklářskou výrobu a udržet dobré jméno sklárny Jílek.

Autor článku: Rudolf Hais, Publikováno v Sklář a keramik 9-10, 2015
Aktualizováno.

Zdroje fotografií: soukromé archivy